Asi není třeba říkat, že globální změny klimatu jsou velkým problémem. Jejich dopady začínáme pociťovat i v naší zemi – stačí jen zmínit stále větší letní sucha, povodně či tornáda. A je jasné, že pokud my lidé jako druh něco neuděláme, nebude naše budoucnost nijak růžová. Je pak jasné, že se mnozí ptají, zda je lze vůbec nijak zastavit.

V první řadě je to samozřejmě otázka, nakolik jsou lidé za tyto změny zodpovědní. A ukazuje se, že ačkoliv klima se během historie proměňovalo prakticky neustále, nynější změny jsou podstatně rychlejší, než kdy dřív. To pak znamená, že se jim příroda a ekosystémy nestačí přizpůsobit, což vede k velkým vymíráním druhů – což je ostatně něco, co dnes také pozorujeme.

Je tedy jasné, že lidská produkce skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, tedy tyto změny jen zrychluje a zesiluje, často s katastrofálními důsledky. Není tedy divu, že bychom se tomu měli nějak bránit. Otázkou však je, jakým způsobem. Lidé totiž nejsou ochotni vzdát se svého pohodlí, což by bylo především potřeba.

V první řadě by bylo samozřejmě nutné prudce snížit produkce skleníkových plynů. To by však vyžadovalo velké investice do vývoje nových, čistších technologií, nebo zavření téměř veškerých továren a výroben, nehledě na zákaz jízdy osobním autem, přičemž obojí je něco, na co většina lidí jen tak nepřistoupí.

Bohužel je otázkou, i kdybychom tato opatření hypoteticky zavedli, nakolik by to v současné situaci ještě pomohlo. Problém totiž je, že zvláště oxid uhličitý zůstává v atmosféře velmi dlouho. Nestačilo by tedy jen omezit jeho produkci, ale bylo by také nutné ten současný nějak z atmosféry odstranit, a to je něco, co doposud efektivně udělat nedokážeme.

Faktem tedy je, že pokud nedojde k nějaké velké globální změně v lidském myšlení a velkým investicích do nových technologií, pak tyto problémy nedokážeme ani zmírnit, natož úplně zastavit. A to je velká škoda.

Asi není třeba říkat, že globální změny klimatu jsou velkým problémem. Jejich dopady začínáme pociťovat i v naší zemi – stačí jen zmínit stále větší letní sucha, povodně či tornáda. A je jasné, že pokud my lidé jako druh něco neuděláme, nebude naše budoucnost nijak růžová. Je pak jasné, že se mnozí ptají, zda je lze vůbec nijak zastavit.

V první řadě je to samozřejmě otázka, nakolik jsou lidé za tyto změny zodpovědní. A ukazuje se, že ačkoliv klima se během historie proměňovalo prakticky neustále, nynější změny jsou podstatně rychlejší, než kdy dřív. To pak znamená, že se jim příroda a ekosystémy nestačí přizpůsobit, což vede k velkým vymíráním druhů – což je ostatně něco, co dnes také pozorujeme.

Je tedy jasné, že lidská produkce skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, tedy tyto změny jen zrychluje a zesiluje, často s katastrofálními důsledky. Není tedy divu, že bychom se tomu měli nějak bránit. Otázkou však je, jakým způsobem. Lidé totiž nejsou ochotni vzdát se svého pohodlí, což by bylo především potřeba.

V první řadě by bylo samozřejmě nutné prudce snížit produkce skleníkových plynů. To by však vyžadovalo velké investice do vývoje nových, čistších technologií, nebo zavření téměř veškerých továren a výroben, nehledě na zákaz jízdy osobním autem, přičemž obojí je něco, na co většina lidí jen tak nepřistoupí.

Bohužel je otázkou, i kdybychom tato opatření hypoteticky zavedli, nakolik by to v současné situaci ještě pomohlo. Problém totiž je, že zvláště oxid uhličitý zůstává v atmosféře velmi dlouho. Nestačilo by tedy jen omezit jeho produkci, ale bylo by také nutné ten současný nějak z atmosféry odstranit, a to je něco, co doposud efektivně udělat nedokážeme.

Faktem tedy je, že pokud nedojde k nějaké velké globální změně v lidském myšlení a velkým investicích do nových technologií, pak tyto problémy nedokážeme ani zmírnit, natož úplně zastavit. A to je velká škoda.

Lidé sní o životě na jiných planetách od chvíle, kdy jejich existenci objevili. A s dnešními technologiemi se již můžeme na našeho nejbližšího souseda, Mars, vypravit. Je tedy pochopitelné, že se začíná mluvit o stálých základnách zde a také následné terraformaci, tedy její přetvoření v obyvatelnou planetu podle zemských standardů. To však není tak jednoduché, jak si laici obvykle myslí.

Ano, je pravdou, že dnes máme k dispozici moderní technologie, avšak i tak zde existuje hned několik překážek, které brání tomu, abychom Mars přeměnili v druhou Zemi. Tou první je samotná vzdálenost mezi těmito planetami. Dnes totiž trvá cesta dva roky. Pokud bychom tedy chtěli přepravovat jakýkoliv biologický materiál, bylo by nutné najít cestu, jak je udržet takovou dobu při životě.

Dále je zde otázkou, zda bude marsovská půda kompatibilní se zemskými plodinami. Doposud totiž nemáme k dispozici až tak přesnou analýzu jejího složení, abychom mohli v tomto směru učinit nějaké rozhodné závěry.

Pak je tu také koloběh vody, který by bylo nutné vytvořit. Jistě, voda na Marsu je, ovšem je otázkou, v jakém množství, a jak ji opět „rozpohybovat“ a vytvořit tak srážky, řeky a oceány. To je něco, co bychom neměli ani zdaleka podceňovat. Vyžadovalo by to totiž vytvoření atmosféry, což se může ukázat těžší, než si myslíme.

Smutným faktem totiž je, že Mars přišel o své magnetické pole. V důsledku toho také ztratil schopnost udržet si jakoukoliv atmosféru. Rozhodně tedy není možné, aby se přeměnil na plně obyvatelnou planetu, pokud jej nedokážeme nějak obnovit – a to v současné době nedokážeme. Lidská sídliště by tedy musela být uzavřená, a nejlépe v podzemí. A jaké by toto mělo vliv na lidskou psychiku, si lze snadno představit.

Proto, ačkoliv je výzkum Marsu rozhodně důležitý, bychom neměli v nejbližších letech počítat s jeho osídlením. Jistě, jednou to bude nezbytné, avšak v současné době to zkrátka není reálné.

Lidé sní o životě na jiných planetách od chvíle, kdy jejich existenci objevili. A s dnešními technologiemi se již můžeme na našeho nejbližšího souseda, Mars, vypravit. Je tedy pochopitelné, že se začíná mluvit o stálých základnách zde a také následné terraformaci, tedy její přetvoření v obyvatelnou planetu podle zemských standardů. To však není tak jednoduché, jak si laici obvykle myslí.

Ano, je pravdou, že dnes máme k dispozici moderní technologie, avšak i tak zde existuje hned několik překážek, které brání tomu, abychom Mars přeměnili v druhou Zemi. Tou první je samotná vzdálenost mezi těmito planetami. Dnes totiž trvá cesta dva roky. Pokud bychom tedy chtěli přepravovat jakýkoliv biologický materiál, bylo by nutné najít cestu, jak je udržet takovou dobu při životě.

Dále je zde otázkou, zda bude marsovská půda kompatibilní se zemskými plodinami. Doposud totiž nemáme k dispozici až tak přesnou analýzu jejího složení, abychom mohli v tomto směru učinit nějaké rozhodné závěry.

Pak je tu také koloběh vody, který by bylo nutné vytvořit. Jistě, voda na Marsu je, ovšem je otázkou, v jakém množství, a jak ji opět „rozpohybovat“ a vytvořit tak srážky, řeky a oceány. To je něco, co bychom neměli ani zdaleka podceňovat. Vyžadovalo by to totiž vytvoření atmosféry, což se může ukázat těžší, než si myslíme.

Smutným faktem totiž je, že Mars přišel o své magnetické pole. V důsledku toho také ztratil schopnost udržet si jakoukoliv atmosféru. Rozhodně tedy není možné, aby se přeměnil na plně obyvatelnou planetu, pokud jej nedokážeme nějak obnovit – a to v současné době nedokážeme. Lidská sídliště by tedy musela být uzavřená, a nejlépe v podzemí. A jaké by toto mělo vliv na lidskou psychiku, si lze snadno představit.

Proto, ačkoliv je výzkum Marsu rozhodně důležitý, bychom neměli v nejbližších letech počítat s jeho osídlením. Jistě, jednou to bude nezbytné, avšak v současné době to zkrátka není reálné.

Asi všichni víme, že kyslík je pro život na Zemi velmi důležitý. A již na základní škole se učíme, že jej produkují zelené rostliny procesem fotosyntézy. Při něm se přeměňuje oxid uhličitý na čistý kyslík, přičemž uhlík rostliny používají jako zdroj energie. Bez nich bychom tedy nemohli existovat. Ovšem ne u všech rostlin je fotosyntéza stejně efektivní. To znamená, že některé z nich produkují více kyslíku, než jiné.

Většina běžných lidí považuje za největšími producenty kyslíku stromy, a není divu. Jsou velké a při jejich ohromné listové ploše se může zdát, že nám jej skutečně dávají mnoho. To je však zdání. Nesmíme zapomínat, že když nesvítí Slunce, tento proces se zastavuje, a namísto něj nastupuje klasické dýchání. A stromy, vzhledem ke své velké ploše, která nefotosyntentizuje, spotřebují v podstatě prakticky tolik kyslíku, kolik samy vyprodukují. Pokud tedy chceme najít toho největšího producenta kyslíku, musíme se podívat do moří a oceánů. Právě zdejší řasy a fytoplankton totiž produkují až 80 % veškerého, který na Zemi je. Zde se pak nabízí otázka, jak je to možné, když například právě stromy jsou tak neefektivní.

Důvodem je především vysoká plocha schopná fotosyntézy v poměru ke zbytku buňky. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o téměř mikroskopické organismy, mají také vzhledem ke své velikosti velkou plochu povrchu, a tedy i plochu, která se na produkci kyslíku podílí. Navíc je tu i nízká energetická náročnost, což znamená, že během dýchací fáze neprodukují tolik oxidu uhličitého.

Proto je jasné, že pokud chceme zachovat kyslík na Zemi, není třeba ani tak sázet stromy, jako spíše chránit moře. Bohužel, to je něco, čemu se v současné době příliš pozornost nevěnuje. Plochy mořských řas i fytoplanktonu prudce klesají, právě kvůli postupujícímu znečištění. Zdaleka nejlepší by tedy bylo snažit se jej všemi prostředky ochránit.

Asi všichni víme, že kyslík je pro život na Zemi velmi důležitý. A již na základní škole se učíme, že jej produkují zelené rostliny procesem fotosyntézy. Při něm se přeměňuje oxid uhličitý na čistý kyslík, přičemž uhlík rostliny používají jako zdroj energie. Bez nich bychom tedy nemohli existovat. Ovšem ne u všech rostlin je fotosyntéza stejně efektivní. To znamená, že některé z nich produkují více kyslíku, než jiné.

Většina běžných lidí považuje za největšími producenty kyslíku stromy, a není divu. Jsou velké a při jejich ohromné listové ploše se může zdát, že nám jej skutečně dávají mnoho. To je však zdání. Nesmíme zapomínat, že když nesvítí Slunce, tento proces se zastavuje, a namísto něj nastupuje klasické dýchání. A stromy, vzhledem ke své velké ploše, která nefotosyntentizuje, spotřebují v podstatě prakticky tolik kyslíku, kolik samy vyprodukují. Pokud tedy chceme najít toho největšího producenta kyslíku, musíme se podívat do moří a oceánů. Právě zdejší řasy a fytoplankton totiž produkují až 80 % veškerého, který na Zemi je. Zde se pak nabízí otázka, jak je to možné, když například právě stromy jsou tak neefektivní.

Důvodem je především vysoká plocha schopná fotosyntézy v poměru ke zbytku buňky. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o téměř mikroskopické organismy, mají také vzhledem ke své velikosti velkou plochu povrchu, a tedy i plochu, která se na produkci kyslíku podílí. Navíc je tu i nízká energetická náročnost, což znamená, že během dýchací fáze neprodukují tolik oxidu uhličitého.

Proto je jasné, že pokud chceme zachovat kyslík na Zemi, není třeba ani tak sázet stromy, jako spíše chránit moře. Bohužel, to je něco, čemu se v současné době příliš pozornost nevěnuje. Plochy mořských řas i fytoplanktonu prudce klesají, právě kvůli postupujícímu znečištění. Zdaleka nejlepší by tedy bylo snažit se jej všemi prostředky ochránit.

Je jasné, že globální změny klimatu jsou problémem, který je potřeba co nejdříve řešit. A je pravdou, že se o to již pokoušíme, a to mnoha nejrůznějšími způsoby. Ovšem abychom to dokázali, musíme se nejprve podívat, kdo je za ně v současnosti nejvíce zodpovědný.

Nejnovější výzkumy ukazují, že se jedná především o skleníkové plyny, které jsou hlavním problémem, především pak oxid uhličitý. Jelikož ten v atmosféře vydrží velmi dlouho, tak se postupně kumuluje a jeho množství se stále zvyšuje. A tím se prohlubují i již výše zmíněné klimatické změny. Proto je vhodné se podívat, kdo jich produkuje nejvíce.

Samozřejmě by se nejprve chtělo ukázat na velké znečišťovatele, jako jsou nejrůznější továrny a výrobny. Avšak ačkoliv je pravdou, že tyto provozy jedou v podstatě neustále, faktem je, že tolik odpadních plynů neprodukují. To je zajišťováno nejrůznějšími zařízeními, jako jsou například filtry, odsiřovače a další. Proto se v posledních dvou desetiletích množství vyprodukovaných skleníkových plynů značně snížilo.

Co je však větším problémem, jsou automobily. Ačkoliv si to mnoho z nás neuvědomuje, výfukové plyny také obsahují mnoho škodlivých látek. Ano, ty s nejvyšší emisní třídou jsou již téměř neškodné, avšak tolik jich ani zdaleka po našich cestách nejezdí. Většina z nás však jezdí staršími vozidly, která navíc ani mnohdy nejsou v nejlepším technickém stavu.

Ano, můžeme namítnout, že jedno auto toho tolik nevyprodukuje, avšak je nutné si uvědomit, kolik jich jezdí i po našich silnicích. A nyní si uvědomme, kolik jich jezdí po celém světě, přičemž mnohé země mají mnohem laxnější zákony, co se týče technického stavu, než Evropská Unie, a uvědomíme si, že přispívají značným způsobem ke znečišťování.

Bohužel, v současné době toho není příliš, co bychom s tím mohli dělat. Jistě, máme stále přísnější opatření, avšak ta jsou jen lokální, a tak nemají takový vliv, jak by bylo potřeba. A to je velká škoda.

Je jasné, že globální změny klimatu jsou problémem, který je potřeba co nejdříve řešit. A je pravdou, že se o to již pokoušíme, a to mnoha nejrůznějšími způsoby. Ovšem abychom to dokázali, musíme se nejprve podívat, kdo je za ně v současnosti nejvíce zodpovědný.

Nejnovější výzkumy ukazují, že se jedná především o skleníkové plyny, které jsou hlavním problémem, především pak oxid uhličitý. Jelikož ten v atmosféře vydrží velmi dlouho, tak se postupně kumuluje a jeho množství se stále zvyšuje. A tím se prohlubují i již výše zmíněné klimatické změny. Proto je vhodné se podívat, kdo jich produkuje nejvíce.

Samozřejmě by se nejprve chtělo ukázat na velké znečišťovatele, jako jsou nejrůznější továrny a výrobny. Avšak ačkoliv je pravdou, že tyto provozy jedou v podstatě neustále, faktem je, že tolik odpadních plynů neprodukují. To je zajišťováno nejrůznějšími zařízeními, jako jsou například filtry, odsiřovače a další. Proto se v posledních dvou desetiletích množství vyprodukovaných skleníkových plynů značně snížilo.

Co je však větším problémem, jsou automobily. Ačkoliv si to mnoho z nás neuvědomuje, výfukové plyny také obsahují mnoho škodlivých látek. Ano, ty s nejvyšší emisní třídou jsou již téměř neškodné, avšak tolik jich ani zdaleka po našich cestách nejezdí. Většina z nás však jezdí staršími vozidly, která navíc ani mnohdy nejsou v nejlepším technickém stavu.

Ano, můžeme namítnout, že jedno auto toho tolik nevyprodukuje, avšak je nutné si uvědomit, kolik jich jezdí i po našich silnicích. A nyní si uvědomme, kolik jich jezdí po celém světě, přičemž mnohé země mají mnohem laxnější zákony, co se týče technického stavu, než Evropská Unie, a uvědomíme si, že přispívají značným způsobem ke znečišťování.

Bohužel, v současné době toho není příliš, co bychom s tím mohli dělat. Jistě, máme stále přísnější opatření, avšak ta jsou jen lokální, a tak nemají takový vliv, jak by bylo potřeba. A to je velká škoda.

Již od pradávných dob se lidé zajímali o to, jaké jsou příčiny zemětřesení či například vulkanické činnosti. To vše bylo nejprve přisuzováno nejrůznějším bohům, avšak jak naše porozumění rostlo, pochopili jsme, že příčiny těchto věcí jsou naprosto přirozené.

Jedním z nejzásadnějších objevů byl v tomto ohledu objev litosférických desek. Tato teorie se pak stala široce přijímanou a dnes se věří, že je skutečně tím správným vysvětlením nejrůznějších přírodních jevů, které můžeme pozorovat.

Zakládá se na tom, že naše planeta, či spíše její kůra, je rozdělena na několik různých desek odlišných rozměrů, které se pohybují po zemském magmatu. Tento pohyb je skutečně velice pomalý, ani ne jeden centimetr za rok, avšak může mít skutečně dalekosáhlé následky.

Zdaleka největší problémy působí, když se jedna z těchto desek podsune pod druhou, případně se od sebe vzdálí. V takovém případě dochází k zemětřesením, mění se také reliéf krajiny. Tímto způsobem také mimo jiné vznikají mnohá pohoří či naopak příkopy. Tím zdaleka nejznámějším jsou potom Himaláje, které vznikly, když se Indická deska posunula pod Euroasijskou. To je také důvod, proč i na vrcholcích hor nacházíme fosílie mořských živočichů.

V případě, že se od sebe desky vzdálí, samozřejmě může magma vytrysknout na povrch. Takto naopak vznikaly mnohé ostrovy, z nichž mnohé vidíme dodnes. Důkazem je to, že mají základ ze sopečné horniny, a také že se na nich velmi často nachází sopky. Zde je typickým příkladem Havaj.

Bohužel, pohyb těchto desek a s nimi i celých kontinentů nemůžeme nijak kontrolovat ani korigovat. Že k němu dochází, můžeme vidět i na tom, že západní pobřeží Madagaskaru je prakticky totožné s východním pobřežím Afriky a naopak západní pobřeží Afriky velmi dobře pasuje na jižní Ameriku.

Jeden z těchto přírodních zlomů se pak nachází i v západní části České republiky, a je příčinou toho, proč zde občas dochází k, byť mírným, zemětřesením. O tom, zda nezesílí, však zatím nelze nic říci.

Alergií dnes trpí skutečně velká část populace, a to včetně dětí. Většinou se nejedná o nějak závažný průběh, přesto nám mohou značně znepříjemnit život, nehledě na omezení, které sebou přináší. Například člověk, který je alergický na zvířecí srst, nemůže mít domácího mazlíčka ani pracovat v zemědělství.

Přitom alergie je ve své podstatě nemoc. Jedná se o přehnanou reakci našeho imunitního systému na podnět, který ve skutečnosti není až tak závažný a příliš nás neohrožuje. Naše tělo si to však neuvědomuje a snaží se tohoto nebezpečí co nejrychleji zbavit. To však vede k tomu, že nám ve skutečnosti náš imunní systém působí mnohem větší škody, než to, co se snaží odstranit.

Příčiny vzniku alergií jsou poměrně nejasné. Za jednu z nich je považováno to, že jsme v době, kdy se náš imunitní systém formoval, nebyli těmto podnětům vystaveni. Naše tělo se tedy nenaučilo, jaká odpověď je přiměřená a jaká už je přehnaná. Pokud se tedy setká s danou škodlivinou v dospělém věku, může v podstatě zpanikařit a udělat z toho mnohem větší problém, než tomu ve skutečnosti je. V nejhorších případech pak může dojít až ke smrti.

Co tedy s tím můžeme dělat? Jistě, je zde možnost vystavování dětí různým alergenům, byť samozřejmě v přiměřeném množství. Ani to však není samospásné. Musíme si uvědomit, že lidské tělo není ani zdaleka dokonalé. Není tedy neobvyklé, že bez ohledu na to, jak často se s daným podnětem setká, bude jej považovat za extrémně nebezpečný, ačkoliv tomu tak ani zdaleka není.

Adaptační terapii samozřejmě můžeme vyzkoušet i jako dospělí, byť se ukazuje, že míra úspěchu je mezi lidmi velmi rozdílná. Mnohem jistější variantou jsou tak léky na alergie, které potlačují nadměrné projevy imunitního systému. Samozřejmě i ony mají své vady, avšak pro ty, kteří například na jaře nemohou kvůli pylové alergii v podstatě ani vyjít z domu, jsou hotovým požehnáním. Nestyďte se tedy o ně vašemu lékaři říct.