O tom, že dochází k oteplování naší planety, již není nejmenších pochyb. A s největší pravděpodobností je rychlost těchto změn zvyšována lidskou činností, zejména pak vysokými emisemi skleníkových plynů, z nichž nejznámější a nejvýznamnější je oxid uhličitý.

Právě to však vyvolává určité kontroverze. Koneckonců lidé vědí, že rostliny tento plyn spotřebovávají a přeměňují na kyslík. Navíc jim také svědčí teplo. Zdálo by se tedy, že oteplování není až takový problém, neboť čím více oxidu uhličitého bude, tím rychleji porostou rostliny. Mělo by to tedy být něco, co je pro nás skutečně dobré. Bohužel, lidé, kteří toto tvrdí, si často neuvědomují několik zásadních detailů.

Jedním z nich je fakt, že rostliny, co se výživy týče, nejsou závislé pouze na přítomnosti oxidu uhličitého, ale také na živinách a vlhkosti v půdě. Změna rozložení srážek pak znamená, že ta bude čím dál sušší, zvláště v letním období, kdy je vegetační růst na svém maximu. To samozřejmě znamená, že rostliny budou hynout, a nebudou tedy fotosyntetizovat.

Dále je tu fakt, že i když zde máme dostatečnou vlhkost i živiny, fotosyntéza stále přestává fungovat, pokud teplota stoupne na určitou hranici. Ta je samozřejmě u každého druhu rostliny odlišná, u naprosté většiny se však pohybuje od 35 do 40 stupňů Celsia. A to jsou teploty, které jsou v létě už i u nás. V takovém případě se proces absorpce oxidu uhličitého zastaví.

Je tedy jasné, že situace není tak jednoduchá, jak se nám někteří snaží namluvit. Rozhodně neplatí, že více CO2 znamená lepší prostředí pro rostliny. I zde platí, že je nutné jeho určité rozmezí. A to je, z velké části i díky lidem, v současné době stále častěji přesahováno. Výsledkem je pak desertifikace krajiny, tedy její proměna v poušť. A pokud se něco nestane, pak to čeká v následujících desetiletí i naši republiku.