Výbavička pro dítě obsahuje mnoho věcí. Pleny, přebalovací pult, vaničku, postýlku, dudlíky, hračky, kočárek, autosedačku a mnoho, mnoho dalších věcí. A samozřejmě také oblečení. Oblečení pro novorozence je klíčovým prvkem dětské výbavičky. Podívejme se, jaké oblečení bychom měli mít nachystané pro miminko, které přijde brzy na svět.

Body

Jeden z nejdůležitějších kusů oblečení pro novorozence jsou body a také overaly. Jedná se o kousky, které se snadno svlékají, a tím jsou pro rodiče praktické. Doporučuje se mít v zásobě alespoň sedm body, s krátkým či dlouhým rukávem, dle ročního období. Overaly jsou poté ideálnější zejména pro zimní měsíce, kdy je chladněji.

Kalhoty

Kalhoty, ať už obyčejné nebo legíny, jsou nezbytným kouskem oblečení. Je dobré jich mít hned několik. Dobře se kombinují jak s body nebo i s tričky. Měli by být vyrobeny z příjemného materiálu, aby se v nich miminko cítilo pohodlně.

Ponožky a boty

I když miminko tráví převážně čas v postýlce, je důležité mít v zásobě nějaké ty ponožky a botičky. Ponožky by měly být pohodlné a z dobrého materiálu, aby udržely nožičky miminka v teple. Botičky jsou ideální zejména pro zimní období, aby udrželi nohy miminka v teple i v největších mrazech.

Čepičky

Čepičky jsou také důležité. Udržují hlavičku miminka v teple. Je dobré mít hned několik čepiček, které jsou vyrobené z měkkých a prodyšných materiálu. Na léto stačí lehčí varianty, v zimě se hodí zase nejvíce čepičky s podšívkou.

Oblečení na spaní

Kvalitní oblečení na spaní je klíčové pro zdravý spánek miminka. Dbejte na to, aby bylo vyrobeno z přírodních materiálů. Ty jsou prodyšné a také hypoalergenní. Ideální jsou pyžámka nebo spací overaly. Sháníte výbavičku pro miminko? Prohlédněte si nabídku oblečení pro miminka Kojeneckeobleceni.cz, kde najdete to nejlepší oblečení pro vaše novorozené děti.

Když se porozhlédnete na trhu po dřevěných postelích, objevíte tu mnoho modelů, některé velmi drahé a jiné docela levné. Mezi těmi velmi levnými lze při troše snahy nalézt i lůžka zhotovená s citem, v patřičné kvalitě a v přijatelném designu, ovšem zpravidla nejsou jejich součástí pružné lamelové rošty, ale pouze rošty laťkové – tedy pevné. Zároveň nepočítejte s tím, že pořídíte za pár stovek i matraci.

Matrace se většinou kupují zvlášť, existuje jich celá řada, jsou různě odstupňované podle tvrdosti, některé mají k dispozici více zón, některé lze i dle potřeby otáčet. Ceny zdravotních matracích ovšem leckdy přesáhnou cenu samotného lůžka – dřevěné konstrukce, ovšem chcete-li právě zde ušetřit, je možné situaci řešit jistým kompromisem – kombinací klasického molitanu 90 x 200 a horní vrstvy líné neboli paměťové pěny.

Molitan ve spodní vrstvě zajistí dostatečnou pevnost a určitou ohebnost a líná pěna na povrchu by vám měla poskytnout komfortní spánek. Nakonec třeba zjistíte, že spát na těchto matracích je příjemnější a zdravější, než na drahé zdravotní matraci. Na co byste však měli dávat pozor, je volba tuhosti molitanu – ten se vyrábí v různých modifikacích – příliš velká tuhost vám může připadat tvrdá a na druhou stranu velmi měkký materiál by mohl být zas přehnaně pružný, načež se s ním pak na lůžku prohýbáte a s tím i vaše páteř.

Co by se vám mohlo hodit jako součást vybavení vašeho lůžka, je vodě odolná fólie, která zabrání průniku tekutiny do matrace, jestliže se vám například podaří rozlít v posteli čaj, kávu nebo džus, anebo máte problém s únikem moči, případně uspáváte na posteli malá batolata a dojde tu k průsaku moči skrze plenkové kalhotky. Fólii pak bez problémů vyperete v pračce, vyplatí se pořídit fólie alespoň dvě, abyste je mohli střídat mezi sebou, pokud je jedna z nich aktuálně vypraná a schne na šňůře.

Poté je možno setrvat na sluníčku, ale kdo by to dělal, že ano. I když, pokud se někdo chce opalovat, pak se klidně může na tom slunci válet. Ten, kdo o to, aby vypadal jako topinky z toustovače nestojí, tak raději zaleze někam do stínu. A pak zase skočí do vody a když má volno, může to tak dělat celý den, aniž by se staral o běžné záležitosti. Jen si testerem proměří parametry vody a jde pokračovat v nicnedělání. To ovšem pouze v tom případě, že je voda naprosto v pořádku a nevykazuje žádné odchylky od normálu. Pokud ano, musí majitel bazénu přidat tamhle toho kilo, a tamhle toho kávovou lžičku. Pak počká a zase použije tester…

Tak postupují majitelé bazénů, kteří vůbec netuší, co to jsou bazénové tablety. Ti, kteří to vědí je prostě dají do plováku a víc se nestarají. Vědí, že distribuci za něj už zařídí pohyb vody samotný. Ten mohou způsobit hrající si děti, nějaký plavec, nebo docela obyčejný vítr, který jinak moc nemusíme. On nám totiž sice pohybuje plovákem s tabletami, ale také nám do vody nafoukává to, o co tam nikterak nestojíme. Takže je to takový dvojí sluha. Co vlastně bazénové tablety obsahují? To nelze napsat naprosto jednoznačně už proto, že je jich spousta druhů. Chlorovými počínaje a těmi pro úpravu pH konče. Mezitím jsou třeba tablety soli. Ty všechny mají bezproblémové použití. A dají se velmi lehce koupit. Kde?

Ano, i to je součástí tohoto článku, totiž poradit vám, kde bazénové tablety sehnat. No, sehnat, to asi není ten správný výraz. Vy nic složitě shánět nemusíte, protože jste dočetli až sem. A zde se dozvíte, že postačí kliknutí na odkaz. Ten je zvýrazněn jinou barvou textu, abyste jej nemohli nikterak přehlédnout. Takže na něj klikněte myší, a to vás automaticky přemístí do e shopu, kde můžete kýžené bazénové tablety zakoupit. A mimo ně i spoustu dalších potřebných věcí.

Asi není třeba říkat, že globální změny klimatu jsou velkým problémem. Jejich dopady začínáme pociťovat i v naší zemi – stačí jen zmínit stále větší letní sucha, povodně či tornáda. A je jasné, že pokud my lidé jako druh něco neuděláme, nebude naše budoucnost nijak růžová. Je pak jasné, že se mnozí ptají, zda je lze vůbec nijak zastavit.

V první řadě je to samozřejmě otázka, nakolik jsou lidé za tyto změny zodpovědní. A ukazuje se, že ačkoliv klima se během historie proměňovalo prakticky neustále, nynější změny jsou podstatně rychlejší, než kdy dřív. To pak znamená, že se jim příroda a ekosystémy nestačí přizpůsobit, což vede k velkým vymíráním druhů – což je ostatně něco, co dnes také pozorujeme.

Je tedy jasné, že lidská produkce skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, tedy tyto změny jen zrychluje a zesiluje, často s katastrofálními důsledky. Není tedy divu, že bychom se tomu měli nějak bránit. Otázkou však je, jakým způsobem. Lidé totiž nejsou ochotni vzdát se svého pohodlí, což by bylo především potřeba.

V první řadě by bylo samozřejmě nutné prudce snížit produkce skleníkových plynů. To by však vyžadovalo velké investice do vývoje nových, čistších technologií, nebo zavření téměř veškerých továren a výroben, nehledě na zákaz jízdy osobním autem, přičemž obojí je něco, na co většina lidí jen tak nepřistoupí.

Bohužel je otázkou, i kdybychom tato opatření hypoteticky zavedli, nakolik by to v současné situaci ještě pomohlo. Problém totiž je, že zvláště oxid uhličitý zůstává v atmosféře velmi dlouho. Nestačilo by tedy jen omezit jeho produkci, ale bylo by také nutné ten současný nějak z atmosféry odstranit, a to je něco, co doposud efektivně udělat nedokážeme.

Faktem tedy je, že pokud nedojde k nějaké velké globální změně v lidském myšlení a velkým investicích do nových technologií, pak tyto problémy nedokážeme ani zmírnit, natož úplně zastavit. A to je velká škoda.

Asi není třeba říkat, že globální změny klimatu jsou velkým problémem. Jejich dopady začínáme pociťovat i v naší zemi – stačí jen zmínit stále větší letní sucha, povodně či tornáda. A je jasné, že pokud my lidé jako druh něco neuděláme, nebude naše budoucnost nijak růžová. Je pak jasné, že se mnozí ptají, zda je lze vůbec nijak zastavit.

V první řadě je to samozřejmě otázka, nakolik jsou lidé za tyto změny zodpovědní. A ukazuje se, že ačkoliv klima se během historie proměňovalo prakticky neustále, nynější změny jsou podstatně rychlejší, než kdy dřív. To pak znamená, že se jim příroda a ekosystémy nestačí přizpůsobit, což vede k velkým vymíráním druhů – což je ostatně něco, co dnes také pozorujeme.

Je tedy jasné, že lidská produkce skleníkových plynů, hlavně oxidu uhličitého, tedy tyto změny jen zrychluje a zesiluje, často s katastrofálními důsledky. Není tedy divu, že bychom se tomu měli nějak bránit. Otázkou však je, jakým způsobem. Lidé totiž nejsou ochotni vzdát se svého pohodlí, což by bylo především potřeba.

V první řadě by bylo samozřejmě nutné prudce snížit produkce skleníkových plynů. To by však vyžadovalo velké investice do vývoje nových, čistších technologií, nebo zavření téměř veškerých továren a výroben, nehledě na zákaz jízdy osobním autem, přičemž obojí je něco, na co většina lidí jen tak nepřistoupí.

Bohužel je otázkou, i kdybychom tato opatření hypoteticky zavedli, nakolik by to v současné situaci ještě pomohlo. Problém totiž je, že zvláště oxid uhličitý zůstává v atmosféře velmi dlouho. Nestačilo by tedy jen omezit jeho produkci, ale bylo by také nutné ten současný nějak z atmosféry odstranit, a to je něco, co doposud efektivně udělat nedokážeme.

Faktem tedy je, že pokud nedojde k nějaké velké globální změně v lidském myšlení a velkým investicích do nových technologií, pak tyto problémy nedokážeme ani zmírnit, natož úplně zastavit. A to je velká škoda.

Lidé sní o životě na jiných planetách od chvíle, kdy jejich existenci objevili. A s dnešními technologiemi se již můžeme na našeho nejbližšího souseda, Mars, vypravit. Je tedy pochopitelné, že se začíná mluvit o stálých základnách zde a také následné terraformaci, tedy její přetvoření v obyvatelnou planetu podle zemských standardů. To však není tak jednoduché, jak si laici obvykle myslí.

Ano, je pravdou, že dnes máme k dispozici moderní technologie, avšak i tak zde existuje hned několik překážek, které brání tomu, abychom Mars přeměnili v druhou Zemi. Tou první je samotná vzdálenost mezi těmito planetami. Dnes totiž trvá cesta dva roky. Pokud bychom tedy chtěli přepravovat jakýkoliv biologický materiál, bylo by nutné najít cestu, jak je udržet takovou dobu při životě.

Dále je zde otázkou, zda bude marsovská půda kompatibilní se zemskými plodinami. Doposud totiž nemáme k dispozici až tak přesnou analýzu jejího složení, abychom mohli v tomto směru učinit nějaké rozhodné závěry.

Pak je tu také koloběh vody, který by bylo nutné vytvořit. Jistě, voda na Marsu je, ovšem je otázkou, v jakém množství, a jak ji opět „rozpohybovat“ a vytvořit tak srážky, řeky a oceány. To je něco, co bychom neměli ani zdaleka podceňovat. Vyžadovalo by to totiž vytvoření atmosféry, což se může ukázat těžší, než si myslíme.

Smutným faktem totiž je, že Mars přišel o své magnetické pole. V důsledku toho také ztratil schopnost udržet si jakoukoliv atmosféru. Rozhodně tedy není možné, aby se přeměnil na plně obyvatelnou planetu, pokud jej nedokážeme nějak obnovit – a to v současné době nedokážeme. Lidská sídliště by tedy musela být uzavřená, a nejlépe v podzemí. A jaké by toto mělo vliv na lidskou psychiku, si lze snadno představit.

Proto, ačkoliv je výzkum Marsu rozhodně důležitý, bychom neměli v nejbližších letech počítat s jeho osídlením. Jistě, jednou to bude nezbytné, avšak v současné době to zkrátka není reálné.

Lidé sní o životě na jiných planetách od chvíle, kdy jejich existenci objevili. A s dnešními technologiemi se již můžeme na našeho nejbližšího souseda, Mars, vypravit. Je tedy pochopitelné, že se začíná mluvit o stálých základnách zde a také následné terraformaci, tedy její přetvoření v obyvatelnou planetu podle zemských standardů. To však není tak jednoduché, jak si laici obvykle myslí.

Ano, je pravdou, že dnes máme k dispozici moderní technologie, avšak i tak zde existuje hned několik překážek, které brání tomu, abychom Mars přeměnili v druhou Zemi. Tou první je samotná vzdálenost mezi těmito planetami. Dnes totiž trvá cesta dva roky. Pokud bychom tedy chtěli přepravovat jakýkoliv biologický materiál, bylo by nutné najít cestu, jak je udržet takovou dobu při životě.

Dále je zde otázkou, zda bude marsovská půda kompatibilní se zemskými plodinami. Doposud totiž nemáme k dispozici až tak přesnou analýzu jejího složení, abychom mohli v tomto směru učinit nějaké rozhodné závěry.

Pak je tu také koloběh vody, který by bylo nutné vytvořit. Jistě, voda na Marsu je, ovšem je otázkou, v jakém množství, a jak ji opět „rozpohybovat“ a vytvořit tak srážky, řeky a oceány. To je něco, co bychom neměli ani zdaleka podceňovat. Vyžadovalo by to totiž vytvoření atmosféry, což se může ukázat těžší, než si myslíme.

Smutným faktem totiž je, že Mars přišel o své magnetické pole. V důsledku toho také ztratil schopnost udržet si jakoukoliv atmosféru. Rozhodně tedy není možné, aby se přeměnil na plně obyvatelnou planetu, pokud jej nedokážeme nějak obnovit – a to v současné době nedokážeme. Lidská sídliště by tedy musela být uzavřená, a nejlépe v podzemí. A jaké by toto mělo vliv na lidskou psychiku, si lze snadno představit.

Proto, ačkoliv je výzkum Marsu rozhodně důležitý, bychom neměli v nejbližších letech počítat s jeho osídlením. Jistě, jednou to bude nezbytné, avšak v současné době to zkrátka není reálné.

Asi všichni víme, že kyslík je pro život na Zemi velmi důležitý. A již na základní škole se učíme, že jej produkují zelené rostliny procesem fotosyntézy. Při něm se přeměňuje oxid uhličitý na čistý kyslík, přičemž uhlík rostliny používají jako zdroj energie. Bez nich bychom tedy nemohli existovat. Ovšem ne u všech rostlin je fotosyntéza stejně efektivní. To znamená, že některé z nich produkují více kyslíku, než jiné.

Většina běžných lidí považuje za největšími producenty kyslíku stromy, a není divu. Jsou velké a při jejich ohromné listové ploše se může zdát, že nám jej skutečně dávají mnoho. To je však zdání. Nesmíme zapomínat, že když nesvítí Slunce, tento proces se zastavuje, a namísto něj nastupuje klasické dýchání. A stromy, vzhledem ke své velké ploše, která nefotosyntentizuje, spotřebují v podstatě prakticky tolik kyslíku, kolik samy vyprodukují. Pokud tedy chceme najít toho největšího producenta kyslíku, musíme se podívat do moří a oceánů. Právě zdejší řasy a fytoplankton totiž produkují až 80 % veškerého, který na Zemi je. Zde se pak nabízí otázka, jak je to možné, když například právě stromy jsou tak neefektivní.

Důvodem je především vysoká plocha schopná fotosyntézy v poměru ke zbytku buňky. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o téměř mikroskopické organismy, mají také vzhledem ke své velikosti velkou plochu povrchu, a tedy i plochu, která se na produkci kyslíku podílí. Navíc je tu i nízká energetická náročnost, což znamená, že během dýchací fáze neprodukují tolik oxidu uhličitého.

Proto je jasné, že pokud chceme zachovat kyslík na Zemi, není třeba ani tak sázet stromy, jako spíše chránit moře. Bohužel, to je něco, čemu se v současné době příliš pozornost nevěnuje. Plochy mořských řas i fytoplanktonu prudce klesají, právě kvůli postupujícímu znečištění. Zdaleka nejlepší by tedy bylo snažit se jej všemi prostředky ochránit.

Asi všichni víme, že kyslík je pro život na Zemi velmi důležitý. A již na základní škole se učíme, že jej produkují zelené rostliny procesem fotosyntézy. Při něm se přeměňuje oxid uhličitý na čistý kyslík, přičemž uhlík rostliny používají jako zdroj energie. Bez nich bychom tedy nemohli existovat. Ovšem ne u všech rostlin je fotosyntéza stejně efektivní. To znamená, že některé z nich produkují více kyslíku, než jiné.

Většina běžných lidí považuje za největšími producenty kyslíku stromy, a není divu. Jsou velké a při jejich ohromné listové ploše se může zdát, že nám jej skutečně dávají mnoho. To je však zdání. Nesmíme zapomínat, že když nesvítí Slunce, tento proces se zastavuje, a namísto něj nastupuje klasické dýchání. A stromy, vzhledem ke své velké ploše, která nefotosyntentizuje, spotřebují v podstatě prakticky tolik kyslíku, kolik samy vyprodukují. Pokud tedy chceme najít toho největšího producenta kyslíku, musíme se podívat do moří a oceánů. Právě zdejší řasy a fytoplankton totiž produkují až 80 % veškerého, který na Zemi je. Zde se pak nabízí otázka, jak je to možné, když například právě stromy jsou tak neefektivní.

Důvodem je především vysoká plocha schopná fotosyntézy v poměru ke zbytku buňky. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o téměř mikroskopické organismy, mají také vzhledem ke své velikosti velkou plochu povrchu, a tedy i plochu, která se na produkci kyslíku podílí. Navíc je tu i nízká energetická náročnost, což znamená, že během dýchací fáze neprodukují tolik oxidu uhličitého.

Proto je jasné, že pokud chceme zachovat kyslík na Zemi, není třeba ani tak sázet stromy, jako spíše chránit moře. Bohužel, to je něco, čemu se v současné době příliš pozornost nevěnuje. Plochy mořských řas i fytoplanktonu prudce klesají, právě kvůli postupujícímu znečištění. Zdaleka nejlepší by tedy bylo snažit se jej všemi prostředky ochránit.

Je jasné, že globální změny klimatu jsou problémem, který je potřeba co nejdříve řešit. A je pravdou, že se o to již pokoušíme, a to mnoha nejrůznějšími způsoby. Ovšem abychom to dokázali, musíme se nejprve podívat, kdo je za ně v současnosti nejvíce zodpovědný.

Nejnovější výzkumy ukazují, že se jedná především o skleníkové plyny, které jsou hlavním problémem, především pak oxid uhličitý. Jelikož ten v atmosféře vydrží velmi dlouho, tak se postupně kumuluje a jeho množství se stále zvyšuje. A tím se prohlubují i již výše zmíněné klimatické změny. Proto je vhodné se podívat, kdo jich produkuje nejvíce.

Samozřejmě by se nejprve chtělo ukázat na velké znečišťovatele, jako jsou nejrůznější továrny a výrobny. Avšak ačkoliv je pravdou, že tyto provozy jedou v podstatě neustále, faktem je, že tolik odpadních plynů neprodukují. To je zajišťováno nejrůznějšími zařízeními, jako jsou například filtry, odsiřovače a další. Proto se v posledních dvou desetiletích množství vyprodukovaných skleníkových plynů značně snížilo.

Co je však větším problémem, jsou automobily. Ačkoliv si to mnoho z nás neuvědomuje, výfukové plyny také obsahují mnoho škodlivých látek. Ano, ty s nejvyšší emisní třídou jsou již téměř neškodné, avšak tolik jich ani zdaleka po našich cestách nejezdí. Většina z nás však jezdí staršími vozidly, která navíc ani mnohdy nejsou v nejlepším technickém stavu.

Ano, můžeme namítnout, že jedno auto toho tolik nevyprodukuje, avšak je nutné si uvědomit, kolik jich jezdí i po našich silnicích. A nyní si uvědomme, kolik jich jezdí po celém světě, přičemž mnohé země mají mnohem laxnější zákony, co se týče technického stavu, než Evropská Unie, a uvědomíme si, že přispívají značným způsobem ke znečišťování.

Bohužel, v současné době toho není příliš, co bychom s tím mohli dělat. Jistě, máme stále přísnější opatření, avšak ta jsou jen lokální, a tak nemají takový vliv, jak by bylo potřeba. A to je velká škoda.